Československo je naše vlast

Co je to vlast?
    Pokud by jsme hledali synonymum ke slovu vlast, pak jej můžeme najít ve slově domov.
Tak jako dům, ve kterém bydlíme nemusí být domovem, tak ani stát ve kterém žijeme nemusí být naší vlastí. Jinými slovy dům – domovem a stát – vlastí udělá až naše citové pouto k němu. Vlast, to je domov v nejširším možném smyslu tohoto slova. Vlast jsou lidé, se kterými žijeme, je to náš společný jazyk – nejcennější to dědictví po předcích, je to naše společná historie, naše kultura např. literatura a hudba, ale jsou to také morální a mravní hodnoty naší společnosti, tradice a zvyky, je to naše země a společnost. Vlast není napsána v osobních dokladech, tam je napsaný stát, neboť vlast, tu jen v srdci nosíme a nikdo nám ji nemůže vzít – ani politici!

Co je to vlastenectví?
Vlastenectví je hluboký cit člověka k vlasti. Co to znamená?

Dnes se bohužel vlastenectví v mnoha případech spojuje jen se sportovním utkáním na mezinárodní úrovni nebo s neofašistickými a neonacistickými skupinami. Domnívám se, že v obou případech se degraduje vlastenectví na cosi nízkého – nepěkného.
   Pokud totiž vezmeme za projev vlastenectví mávání vlajkou při fotbalovém zápase, pak ano, může to být projevem vlastenectví, ale jen v případě, že se vlastenecky myslí nejen při utkání, ale i po utkání. Bohužel ve většině případů se však jedná jen o tupé vlastenčení - mávat vlajkou a křičet u toho dokáže i cvičená opice.
   Každý z nás je velvyslancem v zahraničí i doma nejen svým, ale i vizitkou svého národa a své země - reprezentuje svým chováním celou zemi, společnost – vlast. Jak může opitý a agresivní fanoušek reprezentovat svou vlast??? Myslím, že jen špatně!

T. G. Masaryk v knize „Česká otázka“ píše a výslovně nás nabádá k následování ideálního vlastenectví Dobrovského: „Dobrovský necítí žádného záští a žádné – řekl bych – kulturní závisti k Němcům, ačkoli zatracoval „ďábelskou“ germanisaci. Jemu proto nevadí, že Němci dokonce by mohli nalézt metodu pro naši slovanskou osvětu. Tak dovede myslit a cítit pouze člověk, netoliko veliký duchem a srdcem, nýbrž člověk naskrze positivní, nepotřebující pro své úsilí nelásky a závisti k cizímu. Takových lidí vždy je málo – většina lidí, milujíc vlastní, domnívá se, že musí nenávidět cizí.“
   … to znamená, že ani neofašizmus ani neonacizmus není pro náš národ ta správná forma vlastenectví. Stůjme na svém, tvrdě a odhodlaně milujme svou vlast, hodnoty, kulturu a národ, ale nehaňme cizí.

Jak definuji vlastenectví?
   Vlastenectví je vědomí povinnosti, odpovědnosti a zodpovědnosti každého jednotlivého člověka k vlasti.
   Je to vnitřní přesvědčení jedince, že práce duševní i fyzická má být k užitku a k povznesení nejen materiálních a duševních statků svých bližních, jako třeba rodiny a přátel, ale zároveň nemá a nesmí být v rozporu s povznesením nebo ke škodě našeho národa a země.
   Neboť naše vlast není jen naše, ale je našim velkým společným dědictvím po předcích a je i našim odkazem budoucím generacím.

Josef Ryšánek

   Co je vnitřně pro většinu našich lidí (Čechů i Slováků) vlastí?
Žádné národy si nejsou bližší než Češi a Slováci, dokonce ani Němci a Rakušané nebo Angličané a Skotové nemají tolik společného co máme my. Které dva národy či země mají větší spolupráci na poli kulturním, sportovním, politickém či hospodářském? Slovenští i čeští studenti studují na školách ve druhém státě, jako by studovali doma, za stejných podmínek jako domácí. Kolik herců, dělníků všech profesí a sportovců pendluje mezi našimi státy? Jen se stačí podívat na filmy nebo televizní seriály nebo na společné projekty jako byl třeba test národa Česko-Slovensko nebo snaha o společné pořádání fotbalového šampionátu a hned je jasné, že ani Slovensko ani Česká republika nejsou ve standardním vztahu dvou klasických republik, ale v jakési „oddělené federaci“. Máme společné hodnoty, v podstatě tentýž jazyk i drtivá většina naší historie je stejná a naše země tvořili několikrát a mnohdy na celá staletí celek.
   Lidé i navzdory politikům, byť ve dvou republikách, tvoří jednu společnost, chtějí žít a pracovat společně a nadále se rádi scházejí a spolupracují.
   Můžeme tedy říci, že většina lidí, aniž by si to mnohdy uvědomovala, považuje za svou vlast Československo, neboť dnešní lidé vycházejí z morálních hodnot tvůrců Československé republiky, tzn. T. G. Masaryka, M. R. Štefánika, E. Beneše a čs. legií - lidé kteří republiku vybojovali, pak všem známým i neznámým hrdinům kteří ji za druhé světové války uhájili, k dalším velkým lidem kteří hájili v čele s Miladou Horákovou naše demokratické hodnoty, a oběti okupace šedesátého osmého roku, kteří hájili naši samostatnost, svrchovanost státní a snahu o demokratizaci republiky. Při všech těchto velkých událostech, jsme my Češi a Slováci stáli při sobě, vždy jsme se všeho zúčastnili spolu. Jít a pracovat společně je naší volbou, je našim osudem, opětovné sjednocení Československa je naší velkou nadějí.


„…rovnocennosť slovenskej a českej polovice vyjadrená nielen menom tohoto štátu, ale aj demokratickou ústavou a programom štátnej politiky, zaručuje zachovanie slovenského svojrázu, reči a kultúry a rozvinutie tých vlastností, ktoré vyplývajú zo slovenského národného charakteru…“

T. G. Masaryk
V Bratislavě 19. září 1921

„Nebolo dokedi hranice medzi Slovenskom a Moravou, ale to všetko bola za starích časou jedna spoločná vlasť zbratreních národov slovanskích, a preto nemá biť ani potom medzi tímato dvoma krajinami hranice, ktoré bi delili zbratrenje kmeni, sinou jednej matki. Na tom budeme pracovať, abi sme vitrhnúc národ náš slovenskí z pazúrov divjeho maďarstva zas ho k sláve jeho privjedli a hranice bratou od bratou deljace, zotreli.“

J. M. Hurban
September 1848

„Žádná politická strana, žádný národ nemůže jinak ke konečnému vítězství přijíti, nežli skrze svou vlastní vnitřní sílu, skrze tu váhu, kterou si dříve sám dobyl, pročeš každý pracuje nejlépe k lepší svobodě národu, když pomáhá rozmnožovati jeho vnitřní sílu. Vnitřní síla národu ale záleží v jeho vzdělanosti, mohovitosti, přičinlivosti, mravnosti a zachovalosti, a každý, který se o rozmnožení těchto vlastností u svého národa stará, přispívá nejlépe k budoucí svobodě. To tedy čiňme každý ve své domácnosti, ve svém okolí, a žádná moc nemůže nám toho zameziti.

Karel Havlíček Borovský
14. srpna 1851