Vyrovnávání životní úrovně v bývalém Československu aneb dopláceli Češi na Slováky nebo Slováci na Čechy???

    Odpověď na tuto otázku velmi přesně zodpovídá historik Jan Rychlík v knize Rozpad Československa, Česko-slovenské vztahy 1989-1992 na straně 42 – 43.

úvodem do problému Rychlík píše:
„Program ekonomického vyrovnávání Slovenska s českými zeměmi se stal součástí programu všech poválečných vlád a režimů. Měřeno relativním počtem pracujících v průmyslu a zemědělství lze říci, že v hrubých rysech bylo tohoto cíle dosaženo již v šedesátých letech, kdy se Slovensko stalo průmyslovou zemí. Přesto program vyrovnávání (zejména pokud šlo o životní úroveň) pokračoval i v dalších letech a stal se i předmětem jednání při přípravě zásad federace…
…Vyrovnávání Slovenska českým zemím skutečně pokračovalo i v období normalizace…
…Z rozpočtu federace byly skutečně dotovány rozpočty obou republik, přičemž přesuny ve prospěch Slovenska byly účelně výrazně vyšší. Většina českého obyvatelstva včetně ekonomických odborníků to vnímala tak, že se tímto způsobem na Slovensko fakticky přesunují finanční zdroje z českých zemí a Češi tak na Slovensko „doplácejí“. Na Slovensku naproti tomu jak mezi většinou ekonomů, tak i široké veřejnosti převažovalo mínění, že federální rozpočet odčerpává (především prostřednictvím celostátně řízených podniků) ze Slovenska neúměrně vysoké daně a odvody, a dotacemi se tedy pouze část takto vybraných peněz do slovenského rozpočtu vrací, přičemž Slovensko je znevýhodněno celostátní cenovou politikou. Značná část Slováků měla proto i nadále pocit, že žije v českém ekonomickém područí a že Slovensko je ekonomicky Čechy vykořisťováno, protože tvoří jen doplněk k hlavní výrobě v Čechách a na Moravě. „Doplácení“ a „vykořisťování“ se staly jakýmisi „evergreeny“ slovensko-českých vztahů…

…Objektivně je na současné úrovni výzkumu pouze možno konstatovat, že finanční toky v rámci bývalého Československa se dají jen těžko sledovat…“

Rychlíkova analýza:
„… Je samozřejmé, že daňový výnos na méně lidnatém a více hornatém Slovensku musel být logicky menší než v České republice. To znamenalo, že část výnosu z České republiky bylo nutno přes státní rozpočet použít na Slovensku, čili že Češi na Slovensko „dopláceli“. Je ale třeba si uvědomit, že řada průmyslových odvětví především v oblasti těžkého průmyslu byla i na Slovensku řízena přímo federací přes tzv. Výrobně-hospodářské jednotky (VHJ). Odvody podniků (které v podmínkách „reálného socialismu“ vlastně zahrnovaly zisk a daň ze zisku, resp. z obratu) plynuly přímo do federálního státního rozpočtu, odkud se pak logicky část vracela zpět do rozpočtů republik, tedy i na Slovensko. Na druhé straně je jasné, že i z daní vybraných na Slovensku se financovaly některé společné projekty a stavby situované v České republice, jako např. stavba dálnic, oprava hlavních železnic, výstavba vládních budov či metra v hlavním městě apod. V tomto směru měli zase pravdu Slováci, když hovořili o „doplácení“ na Čechy.“

zhodnocení:
„…Celý problém je ve skutečnosti uměle vymyšlený a absurdní. Přerozdělování výnosu daní a národního důchodu prostřednictvím státního rozpočtu z bohatší oblasti ve prospěch chudší je základním a zcela nezbytným atributem každého moderního státu, jiným způsobem ani rozpočtovou politiku provádět nelze. Populární, či spíše populistický požadavek „každý za své“, požadující vytvoření dvou oddělených rozpočtů a příspěvkového rozpočtu obou republik do federace, by v praxi vedl k finančnímu a daňovému dualismu, a pak k rozpadu Československa. Bylo ostatně stejně tak dobře možné hovořit o např. „doplácení“ Pražanů na Valašsko či obyvatel západního Slovenska na Slovensko východní…“

závěrem tohoto tématu Rychlík píše:
„…Chceme-li hovořit o tom, kdo komu co poskytl, pak je nutno vyjasnit si majetkové vztahy. Odevzdat jakýkoliv majetek někomu je možné jen tam, kde existuje soukromé vlastnictví. Avšak právě neexistence, resp. minimální rozsah soukromého vlastnictví je charakteristickým rysem komunistického státu obecně, a komunistického Československa zvláště. Je pravda, že za existence komunistického režimu bylo na Slovensku vybudováno mnoho nových závodů a v sedmdesátých letech proudily na Slovensko velké investice. Uvedené investice však nepatřily „Čechům“ a postavené či modernizované závody nepatřily „Slovákům“, ba dokonce ani ne slovenským komunistům, protože veškerý majetek, který investice tvořily, patřil „všemu lidu ČSSR“, stejně jako tomu „lidu“ patřil postavený závod. Správcem tohoto všelidového vlastnictví byl přitom československý stát jako celek, což znamenalo, že investované prostředky i jejich výnos zůstávaly stále jednomu a témuž právnímu subjektu.“